Moje bunkrologická historie
Letos v létě tomu bude 22 let, co moje kroky poprvé v životě cíleně zamířily za předválečným opevněním. Ty kroky poté zadaly směr mnoha dalším rokům.
Psal se rok 1994 a začínal krásný, sluncem zalitý druhý víkend v červenci. Bylo mi tehdy 17 let. S naší trampskou osadou jsme při vandrovním týdenním putování po Kokořínsku dorazili k městu Dubá. Mířili jsme k jeho západnímu okraji, do míst, kde chladná voda koupaliště v Nedamově měla svlažit naše těla, v sílícím vedru nutně potřebující zvýšené chlazení. Dvě tři koupele a dvě piva v místním stánku k nim a bylo nám dobře. Bylo krátce po poledni, když Jarda Kovanda, dlouholetý člen klubu vojenské historie i naší osady, přišel se zajímavým nápadem. V lesích nad Nedamovem prý stojí linie betonových bunkrů. Samozřejmě jsem do té doby při vandrech i výpravách s rodiči na nějaký ten bunkr v pohraničí narazil, příliš zájmu jsem jim jako kluk ovšem nevěnoval. Pražit se na sluníčku při občasné koupeli se mi toho dne moc nechtělo, kývl jsem tedy na Jardovu nabídku průzkumné výpravy po bývalé opevněné linii. Vydali jsme se po silnici směrem na Korce a po chvíli už na pravé straně v poli charakteristické ostrůvky zeleně v poli značily místa, kde železobetonové monolity stály. Jardu však zajímaly ty, co po levé straně stály v krytu lesa.
Toho dne jsme prolezli asi 8 pevnůstek. Do některých se skrze zazděný vchod nedalo vlézt, v jiných uvnitř na nás dýchl charakteristický zápach pevnostního betonu. Fotograficky jsme několik bunkrů zdokumentovali a zamířili zpět k Nedamovskému rybníku.
Ten den jsem zaplál nadšením pro opevnění. Nedlouho poté jsem se zapsal do řad toho samého klubu vojenské historie co můj kamarád a ocitl se na velké klubové schůzi. Na počátku zimy toho roku jsme od známých obdrželi velmi nepodrobný seznam několika linií lehkého opevnění, který se pak stal základem naší průzkumné práce. A v roce 1995, tuším že na jaře, jsem zakoupil mou první knihu o opevnění. PRAŽSKÁ ČÁRA - vnější obrana Prahy od Radana Láška se mou nejoblíbenější knihou na pevnostní téma po dlouhou řadu let a byla to právě ona, která směřovala moje kroky vlastně až do současnosti.
V srpnu roku 1995 jsme s kamarádem Medelákem vyrazili na vandr, jehož cílem bylo najít pár bunkrů Pražské čáry. Z nádraží v Unhošti jsme zamířili skrze pole k Braškovu a odtud k Dolnímu Bezděkovu. Letecké snímky ve zmíněné knize nám měly být oporou, leč tam kde byly na mapě kroužky, jsme žádné bunkry nenacházeli. Tou dobou jsme ještě nevěděli, co vlastně máme hledat. Záplatou na neúspěšné hledání mezi Bezděkovem a Družcem pak byly dva kompletní bunkry, jeden pod silnicí k Bratronicím a druhý na skále nad Bezděkovem. Ještě ten den jsme ve večerních hodinách dorazili do Nižboru, kde jsme zapadli do místní restaurace U lípy. Zdrželi jsme se do pozdních nočních hodin. Velmi nás zaujalo vyprávění místního dědy, který nám nad pivem vyprávěl, jak sledoval demolice bunkrů v okolí Nižboru, o tom, jak je tam stavěli, jak vojáci motající se kolem bunkrů strašně štvali místní mužskou mladistvou populaci, neb uháněli holky z vesnic, jak si chlapík z trosek bunkru vystavěl kus chaty a celý komín ....
Od toho srpna jsme většinu vandrů cílili k opevnění. Nejvíce táhla Liběchovská příčka v okolí Dubé. Několik výprav jsme také zamířili za opevněním těžkým. Na jaře roku 1996 jsme s bráchou a kamarádem Grepou vyrazili na vandr k Berounu a v tamním Hýskově u bunkru za tratí položili základ mnohaletému pomyslnému kempu. Začali jsme podrobně mapovat Pražskou čáru a prvotně se vydali na berounský stavební úsek.
Na podzim toho roku padla poprvé myšlenka na zřízení vlastního muzea opevnění. Volba padla na bunkr za rybníkem v Rozprechticích poblíž města Dubá. Naše stará známá Liběchovská příčka. Než se vyřídila všechna povolení, vydali jsme se do pohraničí shánět vybavení. Tehdy ho bývalo v pevnůstkách na Šumavě i za Jindřichovým Hradcem dostatek. Dost nám přitom vypomáhal Míla Sviták, majitel muzea u Nové Bystřice. Nemalou měrou nám k výrobě vybavení i radou pomáhal i pan Krinke z muzea ve Smečnu. V jeho bunkru jsme se nespočetně krát inspirovali.
A pak nám obecní úřad v Dubé v lednu roku 1997 schválil pronájem pozemku pod bunkrem v Rozprechticích. Mohlo se začít.
O dva měsíce později zemřel brácha. Jeden z hlavních průkopníků bunkrologického koníčku. Pevnostní muzeum jsme dokončili v létě toho roku. Návštěvnost jsme měli vysokou. O půl roku později však přišla návštěva nezvaná. Nezůstalo nám z vybavení vůbec nic. Éra muzea v Rozprechticích skončila.
O dva roky později jsem skočil do chomoutu a narodil se mi syn Tomáš. Vandry a bunkry, dva moje největší koníčky, musely ustoupit do pozadí. Ne však nadlouho. Ke konci roku 2002 jsem obdržel do občanského průkazu záznam rozvedený. Najednou jsem měl opět více volného času, který jsem investoval opět do svých dvou koníčků. Toho druhého se ještě trochu více chytil kamarád Medelák a brzy mě přesvědčil k pokusu o obnovení naší muzejní činnosti. Nějaké vybavení se ještě našlo, ale bunkr u rybníka v Rozprechticích se nám obnovovat nechtělo. Volba padla na naše nejoblíbenější místo. Hýskov. Bunkr za železniční tratí u zmíněné vsi se měl stát naším muzeem číslo dvě. Jenže úřední šiml nebyl tak rychlý jako v případě města Dubá a povolení se nekonečně vleklo, až vyznělo do prázdna. Z myšlenky muzea nakonec sešlo.
Paralelně s myšlenkou vzniku muzea v Hýskově se v mojí hlavě zrodila myšlenka internetové prezentace. Primárně měla být určena právě muzeu, leč velmi brzy rozsah internetové práce rostl. Protože jsem vyučený automechanik, tvorba webových stránek mi dávala trochu zabrat. Když jsem ale studiem za dlouhých večerů "zlomil" jazyk HTML a přiučil se základům PHP, vydal jsem se na průzkumnou dokumentační dráhu celé Pražské čáry.