Stavební úsek H41 - Vimperk
Seznam objektů úseku
Stavební úsek H41 nebyl vytyčen jako souvislá linie objektů lehkého opevnění, ale jako soubor čtyř na sebe nenavazujících uzávěr sedel a komunikací směřujících od hranic k Vimperku. Všechny objekty se dodnes dochovaly a některé patří k nejlépe zachovaným z celé Šumavy.
Šumavské pohoří tvoří významnou přírodní překážku proti pohybu armád z cizích zemí do Čech. Jejím příkrým a hustým lesem zarostlým stráním i komplikovanému terénu se již od středověku větší vojenská uskupení při svých přesunech snažila vyhýbat. Průchod s armádními svazky skrze Šumavu lze ve větším měřítku uskutečnit jen na několika místech, jako jsou širší údolí nebo sedla, hlavní silnice a železnice. Tato místa pak lze relativně dobře bránit i s menšími polními jednotkami. Toho si bylo vědomo i československé armádní velení a při pochůzkách zástupců Ředitelství opevňovacích prací krátce po ustoupení zimy v roce 1937 bylo od Vimperku směrem k hranicím navrženo několik na sebe nenavazujících uzávěr lehkého opevnění vzor 37, které vhodným způsobem na vybraných místech vyztuží obranu polních jednotek. Tak byl navržen stavební úsek H41. Ten byl původně zvažován jako souvislá linie pevnůstek mezi Zadovem a Kubovou Hutí, ovšem vzhledem k obtížně prostupnému terénu bylo záhy rozhodnuto o výstavbě opevnění pouze na důležitých směrech a prostory mezi nimi měly být ponechány k obraně polním jednotkám. Vzniklá úspora původně předpokládaných peněz byla využita ku prospěchu především na linii Pražská čára, která byla vedena mnohem méně členitým terénem a k jejímu zajištění bylo třeba více pevnůstek oproti předpokladům. Bylo tedy vytyčeno mezi Kubovou Hutí a Zadovem 28 pevnůstek ve čtyřech uzávěrách.
K prohlídce v terénu budoucího úseku byli pozváni 18. června 1937 zástupci pěti stavebních firem, z nichž následněm pak nejvýhodnější nabídku předala vojenské správě firma inženýra Josefa Jelínka z Plzně. Protože ostatní firmy nevznesly námitky, bylo 12. července 1937 předáno staveniště vítězné stavební firmě. Lhůta k dokončení prací byla stanovena na 80 dní, byla nakonec ale prodloužena až do poloviny listopadu. Za zdržením nebyly komplikace firmy, ale zpoždění dodávek vybavení vojenskou správou. V tom roce se při výstavbě opevnění dbalo na důsledné uložení všech pancéřových prvků do stavěného objektu, zatímco v roce následujícím se z důvodu urychlení stavby na některé prvky nečekalo a bývaly osazovány dodatečně.
Stavební firma odvedla kvalitní práci, v kolaudačním protokolu bylo uvedeno jen několik drobných závad, které byly odstraněny na jaře roku 1938. Při zkouškách pevnosti zkušebních kostek bylo zjištěno použití kvalitních surovin, neboť krychelná pevnost kostek krom čtyřech případů převyšovala normu 450 kg/cm². Dokončené pevnůstky převzala armáda, která postupně doplňovala jejich vybavení. V září 1938 patřily objekty úseku k nejlépe vybaveným z celé Šumavy.
Protože se všechny pevnůstky úseku nacházely v Sudetech, nebyly během války postiženy odstřelem jako tomu bylo v oblastech bývalého Protektorátu. Na žádném z objektů nebyly vzhledem k jejich odlehlosti i umístění povětšinou v lese vykonávány žádné zkoušky německou armádou a pevnůstky přečkaly období války bez újmy. V poválečné období byly reaktivovány a do konce osmdesátých let udržovány v bojeschopném stavu. Devíti objektům byla dostavěna protiatomová úprava vchodu osazením dodatečné chodbičky z prefabrikátů, instalací protitlakových dveří na jejím konci, a zasypáním celé týlové stěny objektu.
Díky tomu, že se armáda o objekty do konce osmdesátých let relativně starala, bylo v první polovině let devadesátých v objektech možné nalézt mnoho dochovaného vybavení. Pro tehdejší "bunkráky", přičemž sám jsem měl tu čest být mezi nimi, bylo tehdejší prolézání pevnůstek rájem. Byly zde k vidění periskopy, části předválečných lafet, ventilátory i další prvky předválečné i poválečné výbavy. Dnes jsou řopíky úseku zcela prázdné.
První dva objekty úseku vytváří společně uzávěru silnice z Nových Hutí na Zdíkov poblíž Nového Dvoru. V roce 1938 se oba objekty ocitly v týlu plánovaného úseku 194 a v případě jeho dokončení by vytvářely druhosledovou uzávěru komunikace. Bohužel se v těchto místech objekty úseku 194 nepodařilo vybetonovat, proto obě pevnůstky zůstávají v současnosti odlehlým prvkem opevnění od hlavního dokončeného pásma. Další tři pevnůstky úseku H41 vytváří uzávěru komunikace z Kvildy do Sloupu u Vimperku. Ty se v září 38 také ocitly v týlu linie kterou měly vytvářet objekty úseku 194, ovšem zůstaly více vzdálené HOP (hlavní obranné postavení). Všechny tři pevnůstky se dochovaly v celkově dobrém stavu, s nedokončeným poválečným záhozem týlové stěny.
Uzávěru "Lipka" tvořilo 14 pevnůstek. Začínala objektem č.6 v údolí Medvědího potoka, aby poté vystoupala k železniční trati Vimperk - Volary. Na zmíněnou železnici cílila většina střílen objektů, včetně jediné druhosledové pevnůstky typu C. Ta se nachází v mírném svahu nad tratí v hustém křoví a mívá po většinu roku zaplavený interiér vodou. Na objektech č.9 a 10 byl na počátku devadesátých let proveden pokus o jakési muzejní využití, tato činnost však neměla zřejmě dlouhého trvání. Devět pevnůstek se nachází v těsné blízkosti železnice, přičemž dvě nejbližší obci Lipka obdrželo v poválečných letech protiatomovou úpravu vchodu PAO. Předposlední objekt uzávěry stojí nad nádražím v Lipce a je vybaven protiatomovou úpravou. Poslední objekt na Lipce typu B2-80 s číslem 18 stojí na okraji lesa a v devadesátých letech byl jedním z nejhezčích objektů v okolí. Rok od roku se však stále více nemilosrdně pohlcován vegetací. V celém prostoru uzávěry Lipka bylo na počátku devadesátých let k vidění velké množství vybavení, na rozdíl od sousední Kubovy Huti, kde objekty v tu dobu byly zcela prázdné.
Zde na Lipce si dovolím malé odbočení a zmíním jednu zajímavost, nebo spíše optický klam. Když člověk přijede od Vimperku po silnici na Lipku, po jeho levé ruce uvidí železniční trať s nádražím, která pak pokračuje dále rovně ve stejném směru. Protože je však trať vedena od Vimperku obloukem, je snadné podlehnout dojmu, že železnice dále za obcí pokračuje na Kubovu Huť a po levé ruce míří směrem na Vimperk. Přitom je to právě naopak. Při našem opakovaném průzkumu oblasti jsme častokrát onomu klamnému dojmu podléhali.
Uzávěru Kubova Huť tvoří zbylých devět objektů úseku. Pět z nich je vybaveno poválečnými protiatomovými úpravami, čtyři jsou v originálním stavu. Druhosledovému objektu typu C chybí plechová střecha a interiér je z poloviny zavalen hlínou. Pevnůstka typu A-160 s číslem 22 byla po válce maskovaná jako seník a dnes je vzhledem k těsné blízkosti hlavní turistické stezky na Boubín zřejmě nejvíce navštěvovaným objektem předválečného opevnění této části Šumavy. S využitím objektů typu C nebylo po válce počítáno, armáda je tedy neudržovala, proto i poslední pevnůstka tohoto typu v kopci nad železniční tratí do Zátoně nemá plechový strop a její interiér bývá zaplavený vodou. Jižně od Kubovy Hutě na objekty palebně navazovaly pevnůstky úseku 191, které zde byly vybetonovány v září 1938. Ty v osudných dnech z přelomu září a října zůstaly ve stavu po hrubé betonáži a byly v tu dobu k obraně nepoužitelné. Po válce je armáda nechala dokončit, zůstaly však bez výbavy. Severně od Kubovy Huti měly na uzávěru navazovat objekty stejného úseku 191, které měly propojit "Kubovku" s "Lipkou". Tyto objekty se však nepodařilo vybetonovat. Objekty č.19 a 20 se při projektování úseku 191 ocitly v předpolí hlavního obranného postavení, neboť po dokončení všech pevnůstek v okolí nebylo počítáno s jejich napojením na intervalovou překážku.
Stavební úsek H41 patří svými objekty mezi nejlépe dochované z celé Šumavy. Na mnohých pevnůstkách jsou dodnes vidět zbytky původních maskovacích barev, nachází se tu pestrá škála typů objektu, za pozornost stojí i několik způsobů poválečných úprav objektů.
Zdroje a literatura:
Kniha: Edice PEVNOSTI sv.č.8 (Karel Hřídel a Radan Lášek)
kniha: ŠUMAVA krásná i smrtící (Jan Lakosil)
kniha: Utajená obrana Šumavy (Jan Lakosil)