Protitankový bunkr u obce Vepřek
V roce 1937 bylo plánováno vybudovat kryt pro protitankový kanón u obce Vepřek s úkolem postřelu železniční tratě od Lovosic na Prahu. Vzhledem k nedokončeným plánům byla výstavba pevnůstky odložena a následně zrušena. Proč? Kde měla stát? To jsou otázky, na které zkusíme odpovědět v článku.
Na konci roku 1936 stála ve svahu nad obcí Vepřek poslední dokončená pevnůstka, vybavená třemi střílnami pod betonem pro čelní palbu. Krom pozorování a vedení dalekých paleb proti nástupním prostorům nepřítele spočíval její úkol i v eliminaci pohybu na důležité železniční trati z Lovosic na Prahu. Přestože objekty vz.36 byly stavěny výhradně pro čelní palbu, u tohoto posledního objektu úseku IXb se povedly stejné střelecké předpoklady skloubit s palebným úkolem bokem k nepříteli. Umožňovalo to částečné krytí pevnůstky svahem vpravo od ní. Pokud by nepřítel postupoval po železnici od Lovosic, do palebného vějíře pevnůstky by se dostal ve chvíli, kdy by měl tuto vlevo. Krásný příklad boční palby. Všemi třemi kulomety by pevnůstka v řadách nepřítele mohla učinit slušné mezery. Leč v případě nasazení obrněného či vůči palbě jinak zodolněného vlaku, mohl by nepřítel citelně ohrozit obrannou linii. Tento nedostatek se Ředitelství opevňovacích prací rozhodlo eliminovat.
Při vytyčovacích pochůzkách plánovacích skupin brzy na jaře roku 1937 bylo do plánované výstavby úseku A1 - Velvary zahrnuto i stanoviště protitankového kanónu, které mělo mít za úkol postřel zmíněné železniční tratě. Objekt obdržel evidenční číslo 4. Betonový úkryt pro polní kanón měl být vlastně jen zodolněným stanovištěm. Protože však k takové pevnůstce nebyla dosud hotová projektová dokumentace, zůstalo prozatím pouze u vytyčení budoucího stanoviště a do cenové kalkulace při zadání úseku již zahrnuta nebyla. K výstavbě mělo dojít brzy po dokončení plánů. Přestože již výkresy k pevnůstce stejného typu o rok později dokončeny byly a v jednom případě došlo i k její výstavbě na Moravě, zde u Vepřeku byla stavba objektu bez náhrady zrušena.
Nabízí se dvě otázky. Kde měla pevnůstka stát? Proč došlo nakonec ke zrušení její stavby?
Na první otázku stoprocentní odpověď již pravděpodobně nenalezneme, trochou logických úvah a průzkumem v terénu můžeme dostat odpověď alespoň uspokojivou.
Protože se mělo jednat o stanoviště pro polní kanón, jeho střílna měla být mnohem větší než u kulometných bunkrů a tudíž více náchylná na dělostřeleckou palbu nebo přímou kulometnou. Stejně tak rozměrná pevnůstka neměla fungovat jako bojové samostatné stanoviště, schopné vlastní obrany při blízkém přilnutí nepřítele k jeho stěnám. Pevnůstku bylo tedy nutno ukrýt před pozorováním ze strany od nepřítele a zabránit tak jejímu přímému postřelování. Zároveň bylo nanejvýš žádoucí uschovat stanoviště pod ochranu přinejmenším jednoho kulometu některé ze sousedních pevnůstek. Protitankový úkryt se měl také nacházet v dostatečné vzdálenosti za prvním sledem ostatních pevnůstek a nebýt tak "na ráně" průnikem malých pěších jednotek až k němu samotnému. Kryt musel mít dostatečný výhled na železnici, buď pro čelní, kosou, nebo boční palbu.
Údolí Bakovského potoka ve své poslední části, kde se o jeho svahy opíral první sled kulometných pevnůstek, poměrně zeširoka meandruje. Prvnímu sledu řopíků poskytuje poměrně slušné krytí před dělostřeleckou palbou, ale větší část údolí se nachází "pod dohledem" z otevřených prostor, které se táhnou severně odtud. Nekrytý terén umožňuje nepřátelským jednotkám dosáhnout hrany údolí, odkud by pak měli většinu jeho prostor jak na dlani. Na přiloženém obrázku jsou místa možného ohrožení zakreslena červenou barvou. Možností pozorování linie z předpolí si armáda byla dobře vědoma a všechny objekty v zmíněném prostoru byly vybetonovány v zesílené odolnosti.
Lze tedy důvodně předpokládat, že plánovací skupina rozhodla protitankový bunkr umístit na místě skrytém nepřátelskému pozorování. Tím se okruh pátrání značně zužuje.
Žádné místo pro umístění pevnůstky tam, odkud by na trať mohla střílet boční nebo kosou palbou se v neohrožených prostorech nenachází. V úvahu připadal pouze čelní výstřel na železnici. Vynikající možnosti výstřelu skýtal východní svah za obcí Vepřek, odtud by měli obránci přijíždějící vlak v zářezu mezi skálou a řekou jako na dlani. Ovšem tato místa jsou dobře viditelná z předpolí a nenacházela se pod obrannou palbou žádné z pevnůstek. K úvaze však připadá mnohem lépe ukryté místo hned vedle železnice, které se nacházelo přímo v palebném prostoru levé střílny řopíku s číslem 3.
Plánované umístění pevnůstky do náspu železniční trati blíže k břehu Vltavy poblíž mostu přes Bakovský potok se jeví jako nejpravděpodobnější. Odpovídala by tomu i vzestupná tendence číslování, objekt by se fakticky nacházel mezi bunkry č.3 a 5.
Ani při zevrubné prohlídce okolního terénu i studiem map se mi lepší místo pro umístění kanónové pevnůstky najít nepodařilo.
Zbývá se zaměřit na otázku, proč nejen že k výstavbě nedošlo, ale bylo od ní i ustoupeno. Uspokojivé vysvětlení by se mohlo nacházet v již zmíněné chybějící projektové dokumentaci. Plány v době výstavbě okolních objektů k provedení pevnůstky prozatím neexistovaly. To bylo důvodem k prozatímnímu nevybudování pevnůstky, k jejímu úplnému vyloučení z výstavby se nacházely důvody jiné a dokonce velmi prosté.
Okolní terén vyloženě hrál obráncům do karet a nepřátelským armádám v útoku po železnici bral šance na úspěšné proražení linie právě v těchto místech. Železniční trať od Lovosic neprocházela tunelem ve skále, jako je tomu v současnosti. Z důvodu urychlení koridoru byl oblouk trati narovnán a sveden do roviny tunelu. Původní drážní těleso se procházelo po úzké šíji mezi skálou a říčním korytem Vltavy. Zmíněná šíje je jen o několik málo metrů širší než samotné těleso dráhy. Velmi úzký prostor.
Na zastavení vlaku by zde plně vyhovovaly trhací práce. Destrukce trati v těchto místech by jakýkoliv provoz na ní spolehlivě zastavila a úzké prostory by se staly smrtící pastí.
Uveďme si modelový příklad potencionálního útoku německé armády na obrannou linii v tomto prostoru bez použití akcí okolních útočných jednotek ....
Obrněný, nebo silně vyzbrojený vlak vyráží k útoku od Vraňan. Ve snaze probít se skrze překážkový systém, zahrnující i protitankové překážky vlevo bunkru č.5 vlak najede do úzkého prostoru pod skalou a nad řekou. Tam naráží na explozí zcela zničenou trať. Vlak nemůže proto pokračovat dále. Pěchota z vlaku se pokouší probít dále, uvízne však v drátěných zátarasech a ocitá se v křížové palbě vějířů několika střílen nejbližších bunkrů. Samotný vlak se pak stává objetí polního dělostřelectva, ukrytého v bezpečí pravého břehu Vltavy. Útok je zastaven!
Obyčejná, vhodně umístěná výbušnina, by dokázala zastavit vlak mnohem efektivněji a spolehlivěji, než protitankový kanón. To byla skutečnost, která úvahy nad vybudováním pevnůstky pro protitankový kanón u obce Vepřek definitivně zastavila.
Projekt objektů pro kanóny nebyl "mrtvý". Koncepce vykrývání prostor protitankovou zbraní v malých pevnůstkách sice nebyla do září 1938 zcela vyřešena, ale určitě by byla zaměřována na nedestruktivní místa, jako jsou otevřené prostory, široká údolí, nebo menší terénní zářezy, kam se může schovat obrněná technika nepřítele. A to nebyl ani jeden případ pro použití u Vepřeku.
Plánování protitankové pevnůstky k železniční trati u Vepřeku bylo tedy spíše výkřikem nadšení pro betonovou obrannou strategii než reálným zhodnocením místních potřeb. Pro nás milovníky předválečných pevností je to ovšem škoda, neb v případě jejího vybudování by vzhledem k těsné blízkosti železnice by vlnu likvidací určitě pevnůstka přežila. A přestože zde po přelomu tisíciletí došlo k významným terénním změnám především výstavbou koridoru, předpokládané místo umístění pevnůstky žádnou úpravou neprošlo.