Pražská čára.cz
Když na jaře roku 1937 stanuli vojenští plánovači na temeni brdských Hřebenů, shodli se na názoru, že bezprostřední nebezpečí průniku nepřátelských pěších vojsk skrze poměrně neschůdné svahy Brd nehrozí a případné lokální postupy hustým lesním porostem menších německých jednotek může být prozatím eliminováno pomocí záložních jednotek českých. Prvotní plán s opevněním svahů Brd tedy prozatím nepočítal. Ušetřené peníze putovaly k výstavbě několika důležitějších a exponovanějších uzávěr na Šumavě. Samotná hřebenová cesta však poskytovala prostory pro pohyb větších nepřátelských skupin, bylo rozhodnuto vršek pohoří opevnit krátkou uzávěrou několika objektů. Okolní svahy tedy v roce 1937 zůstaly bez stálého krytí a opevněny byly objekty stavebního úseku 116 až v roce následujícím. Také hrozba na temeni hřebene byla o rok později uznána větší než bylo původně předpokládáno a stávající opevnění v prostoru zesílily ještě dodatečně vložené čtyři další pevnůstky. Obrana lesního masivu byla v oblasti koncem září roku 1938 poměrně nad dimenzována.
Prvních pět objektů úseku B8, který byl dle sídla stavebního dozoru nazván Mníšek, stály v jednosledové linii napříč brdským Hřebenem západně od kóty "U červeného kříže". Následující, už souvislá linie, začínala až dole pod svahem, nad silnicí od Rovin na Stříbrnou Lhotu. Poté, co opustila lesní porost, otevřela se do dvou sledového uspořádání a skrze pole "Na pastvišti" a "U obrázku" pak mířila od Stříbrné Lhoty jihovýchodním směrem k Bojovskému potoku. Údolí Bojovského potoka překračovala linie napříč a samotné koryto bylo kryto jedním objektem typu E, určeným pro čelní palbu. Odtud se linie, dodatečně krytá jedním druhosledovým objektem stočila v jediném sledu na jih a vstoupila do lesního porostu, zvaného jako "Přírodní park Hřebeny". Lesem stoupala až k Malé Svaté Hoře, kde se stočila východním směrem a rozdělila na dva sledy pevnůstek. Ty pak palebně uzavíraly důležitou komunikaci od Dobříše a Strakonic na Prahu. Oba sledy pevnůstek pak sestupovaly dolů k Porostlinám. Železniční trať od Dobříše postřelovaly dva objekty prvního a tři bunkry druhého sledu, přičemž v tom druhém byly ve dvou případech využity čelní palby jednostřílnového Éčka a dvěma střílnami vybaveného bunkru typu B. Samotná trať měla být v případě válečného konfliktu samozřejmě přerušena destrukcí. Nakrátko se u Porostlin oba sledy pevnůstek slily v jediný, aby vzápětí východně se opět rozdělily. První sled klesal údolím Novoveského potoka k Nové Vsi pod Pleší, zatímco druhý postupoval po po loukách a polích na návrší nad údolím. Kus od vsi druhý sled končil a doplněn byl až o rok později třemi pevnůstkami úseku 118. První sled se zanořil přímo do centra obce. Odtud pak neopustil koryto potoka, který využíval jako přirozenou přírodní protitankovou překážku a nadále pokračoval východním směrem. Zhruba v polovině toku mezi Novou Vsí a Senešnicí stály poslední objekty úseku a palebně navazovaly na první pevnůstky sousedního úseku B29 - Slapy.
Stejně jako ostatní, i úsek B8 postihla na počátku léta vlna nařízených destrukcí. Okupační správa se oprávněně obávala využití pevnůstek na území Protektorátu při případném využití místními odbojovými organizacemi vůči přesunům německých vojsk a logistiky u připravovaného útoku na Polsko. Likvidace opevnění tedy proběhla velmi rychle. Pouze u objektů, při jejichž odstřelu hrozilo poškození blízkých budov, bylo nařízeno znehodnocení bunkru jiným způsobem. Zpravidla pak byl interiér výbuchem neničené pevnůstky vyplněn lomovým kamenem a prolit betonovou směsí. Tak se první vlně odstřelů vyhnuly objekty s č. 49, 50 a 51. Všechny stály v Nové Vsi pod Pleší.
Všechny tři bunkry však postihla druhá vlna odstřelů v zimě roku 1942-43. Likvidovat objekt č. 49 pomáhala i rodina majitele pozemku, kterému zabetonovaný a nepotřebný bunkr na zahradě překážel.
Během válečných let bylo z trosek pevnůstek vytěžena kvalitní ocel a betonová drť využita v okolí k opravám cest. Bunkry na polích a loukách tak většinou zmizely beze stop, stanoviště bylo rekultivovány a zcela zahlazeny zemědělskou činností. V lesních úsecích však po objektech zůstala poměrně výrazná stopa v podobě dochovaných zemních záhozů a jam s větším či menším množstvím betonových kusů. Po pevnůstce s číslem 40, která byla vsazena do svahu nad osadou Porostliny se do dnešních dní dochovala opěrná zídka, která měla za úkol bránit sesuvu zeminu ke vchodu do bunkru při případném dělostřeleckém ostřelování. Na vrcholku brdských Hřebenů se v mezerách mezi pevnůstkami dochovaly dosud více či méně patrné pozorovací i střelecké průseky.
Vytištěno : 19. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 19.7.2016
http://www.prazskacara.cz/clanek.php?id=18