Pražská čára.cz
Soutěže o zakázku na vybudování stavebního úseku, který vojenská správa pracovně nazvala A4 - Družec, se zúčastnilo několik státně spolehlivých firem. Jednou z nich, tou, která nakonec podala nejvýhodnější nabídku, byla i firma inženýra architekta Jaromíra Dajbycha se sídlem v Kutné Hoře. 24. června roku 1937 předali zástupci Ředitelství opevňovacích prací stavební firmě potřebné dokumenty a práce mohly začít. Do oblasti výstavby bunkrů začala firma přivážet materiál a dělnictvo započalo s prvními přípravnými pracemi. Protože zakázky na opevňovací výstavbě byly na tehdejší dobu značně lukrativní, firma Jaromír Dajbych se zúčastnila dalších dvou nabídkových řízení ohledně připravovaného budování úseků opevnění mezi Lužickými a Jizerskými horami. Protože ze všech zájemců podala nejvýhodnější nabídku, vyhrála soutěž v obou případech a získala tak smlouvu na vybudování stavebních úseků K1 - Mníšek a K2 - Chrastava. Celkem 185 objektů lehkého opevnění měla firma vystavět v termínu čtyř měsíců. Na možnosti firmy to bylo trochu moc. Práce se navíc zdržovaly při žních i řepných kampaních, při kterých za svými povinnostmi odcházelo množství najmutých dělníků. Protože dva pohraniční úseky měly o něco vyšší prioritu než jeden vnitrozemský, několik potřebných zaměstnanců proto putovalo do pohraničí a zde, v kladenském okresu, se práce neúměrně zpožďovaly. Brzy bylo jasném, že firma se tempem výstavby úspěšnému dokončení úseku v termínu ani nepřiblíží a proto bylo zástupci vojenské správy přistoupeno k radikálnímu řešení. Posledních 16 objektů úseku firmě odebralo a předalo jí jiné, která se na stavbě opevnění osvědčila ve slánském okrese. Vznikl tak stavební úsek A32 - Rozdělov.
I po odebrání posledních objektů dokončila firma Dajbych práce na zbývajících krytech se zpožděním. Betonáž posledního bunkru proběhla u obce Doksy 20. listopadu 1937. Ještě nějakou dobu trvalo provedení nezbytných dokončovacích prací, takže úsek byl kompletně hotov někdy začátkem následujícího roku. Pracovní zpoždění nebylo způsobeno jen na straně firmy, komplikace nastaly při výstavbě několika atypických objektů, které se jinak vymykaly standardním "stavebnicím", jaké běžné bunkry lehkého opevnění jinak byly. Jinak ovšem práci krom zpoždění firma provedla dobře, pevnost betonů se pohybovala poměrně vysoko a zástupci stavebního dozoru byli s kvalitou provedení spokojeni. Na základě dobrého hodnocení pak následující rok vyhrála soutěž o vyhotovení stavebního úseku K3 - Dlouhá Hora.
Zkrácený stavební úsek A4 začínal za severním okrajem obce Družec, přičemž první jeho objekty stály v druhém sledu za bunkry úseku A32. Společně pak oba sledy překračovaly Karlovarskou silnici, jednu z velmi důležitých komunikací protínajících Pražskou čáru. Jižně od Karlovarské silnice a západně od obce Doksy pak úsek A32 končil a linie pak pokračovala jižním směrem již v čistě v režii "A-čtyřky". Podél západního okraje obce Doksy klesala linie v jediném sledu k údolí potoka Loděnice, přičemž se na jednom místě natolik přiblížila místní zástavbě, že dva roky po výstavbě právě tato zachránila "život" před vlnou odstřelů bunkru č.17.
Mezi objektem č. 17 a 21 vznikla přes údolí Loděnice dlouhá mezera, která byla eliminována čelní palbou druhosledového bunkru typu B č. 24.
Přestože linie pod obcí Doksy klesla do údolí potoka Loděnice, jeho toku se nadále nedržela a stoupala mírným svahem k Družci. V polích se linie rozevřela do dvou sledů, přičemž ten první mířil před západní okraj zmíněné obce a druhý k jeho východnímu okraji, kde byl na několik set metrů ukončen, aby jižně od obce opět začal sestupovat k údolí říčky Loděnice. První sled bez přerušení obepnul Družec západně a poté také sestoupil ke korytu zmíněn říčky. V těchto místech se oba sledy setkaly a údolím vodního toku, tehdy zvaného Kačický potok, pokračovala linie o jednom sledu směrem k Novému mlýnu a Dolnímu Bezděkovu. Meandry potoka v klikatém údolí vytvářely dokonalou protitankovou překážku, velmi vhodně plánovači ŘOPu doplněnou o několik křížových paleb jednostranných, do svahů zapuštěných objektů. Ve dvou případech byly bunkry do svahů zapuštěny více a vstup do nich byl řešen krátkou přístupovou chodbičkou. Ta měla fungovat hlavně jako zábrana vůči zasypání vchodu.
V skrytu údolí potoka pak linie vstoupila k Dolnímu Bezděkovu. Ve vsi byla ponechána krátká mezera, která měla být eliminována kulomety v improvizovaných stanovištích a byla o rok později uzavřena vloženým objektem úseku 112. Souvislá linie pokračovala jižně od vsi. Blízko od posledních domů byla ve svahu vybudovaná pevnůstka typu B v lomeném provedení. Odtud se opevněné pásmo dále opíralo o tok Loděnice, jejíž koryto mělo fungovat jako přirozená protitanková překážka.
V místech, kdy silnice od Dolního Bezděkova na Bratronice překonávala koryto Loděnice po mostku byla rozhodnuto o vystavění unikátního atypického objektu, který dostal označení číslem 51. Protože zde těleso komunikace bránilo hladkému průběhu paleb, bylo nutno tuto nevýhodu eliminovat. To mohly umožnit dva jednostranné objekty zasazené do krajů silničního tělesa, nebo jeden zapuštěný do něj. Zvolena byla druhá varianta. Pevnůstka byla prodloužena o šestimetrovou místnost. Zasypání vchodu bránily opěrně zídky, pravá strana bunkru byla ohrožena postřelováním a proto byla v zesíleném provedení, před jarní velkou vodou blízkého potoka byl vchod chráněn inundační šachtou malého typu. Tato atypická pevnost přežila vlnu odstřelu, její interiér byl ovšem zabetonován. V devadesátých letech minulého století zde pražský klub vojenské historie zahájil rekonstrukční práce a bunkr dodnes funguje jako muzeum.
Poslední dva objekty, zároveň prvně betonované, stály v údolí směřujícímu k Mosteckému mlýnu. U něj pak prováděly uzávěru údolí první objekty sousedního úseku A5 - Chyňava.
Zajímavostí úseku jsou čtyři improvizovaná postavení kulometů, které nebyla nijak betonována ani upravována, přesto byla v archivech ŘOPu vedena pod vlastními čísly a bylo s nimi napevno počítáno při ozbrojeném konfliktu. Jednalo se o postavení kulometů v místní zástavbě. S umístěním automatických zbraní do oken rodinných domů bylo počítáno a dohodnuto s majiteli v Družci. Č.29a měl za úkol z domu na okraji obce postřelovat silnici od Žiliny, č.32a na jižním okraji obce pak silnici od Bezděkova. S umístěním kulometu bylo počítáno též v budově statku v Dolním Bezděkově (48b) a v oknech nebo stodole mlýna Josefa Pokorného. Ve všech čtyřech případech se nejednalo o dlouhodobá obranná stanoviště, účelem postavení neopevněných kulometů s čelní palbou bylo narušení koncentrace útočících armád, připravujících se na prolomení vlastní obranné linie.
Jako všechny ostatní, i úsek A4 postihla vlna odstřelů na počátku léta 1939. Její objetí se stala valná většina objektů úseku. Jedním ze tří dochovaných bunkrů je kryt s č.17 na jižním okraji Doks, jehož interiér byl zabetonován. Tři toky po přelomu tisíciletí začal s jeho rekonstrukcí místní vojensko historický klub, který jej přeměnil na muzeum. Původně zabetonovaná pevnůstka s označením 41/a také přečkala válku a v osmdesátých letech majitel přilehlého pozemku interiér vyrubal. Dnes je objekt prázdný. Třetí dochovaný bunkr je již zmíněný pod silnicí do Bezděkova.
Hned nejsevernější bunkr úseku je velmi dobře "čitelný", charakteristický pahrbek vlevo od silnice z Mrákav na Doksy značí místo, kde stával bunkr typu B. Kolem zmíněné obce se mnoho pozůstatků nedochovalo, novodobá zástavba pohltila stanoviště dvou z nich. Až kolem západního okraje obce se pozůstatky po bunkrech dají vysledovat. Výstavba rodinných domů navždy vymazala v roce 2003 zbytky po bunkru č.24. V polích se příliš pozůstatků nedochovalo. Pouze v poli u Družce je z dáli viditelný ostrůvek, značící zbytky záhozu druhosledového č.26. Výrazné pozůstatky se dochovaly po objektech kolem potoka Loděnice, v jednom případě lze u stanoviště nalézt velký kus vstupní chodbičky i základové desky a v druhém menší část chodby. U Dolního Bezděkova jsou výrazné zbytky po objektu č.50, který slouží zároveň jako expoziční blízkého muzea jako ukázka stavu Pražské čáry. Jinak se příliš pozůstatků po úseku A4 nedochovalo.
Vytištěno : 25. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 1.4.2016
http://www.prazskacara.cz/clanek.php?id=13