III.sborIII. armádní sbor - jižní Morava
Stavebních úseků: 19
Objektů: 1294
Fotografií: 12739
GPS: 889
IV.sborIV. armádní sbor - severní Morava
Stavebních úseků: 37
Objektů: 1433
Fotografií: 13374
GPS: 1270
ZVV BrnoZemské vojenské velitelství v Brně
Stavebních úseků: 6
Objektů: 181
Fotografií: 2098
GPS: 181
Všechny sbory
Všechny sbory
Stavebních úseků: 227
Objektů: 11451
Fotografií: 149240
GPS: 9679
Lehké opevnění
Lehké opevnění
Stavebních úseků: 227
Objektů: 11451
Fotografií: 149240
GPS: 9679
Těžké opevnění
Těžké opevnění
Stavebních úseků: 13
Objektů: 713
Fotografií: 17839
GPS: 661
Dělostřelecké tvrze
Jiné objekty
Místa událostí
Novinky
Album fotografií
Muzea opevnění
Technické údaje
Překážky
Diskuzní fórum
GPS souřadnice ke stažení
Literatura
Osobnosti
Návštěvní kniha
Dobové letecké snímky
Vyhledávání objektů
Odkazy
Statistika webu
Historie webu
Celkově přístupů: 1702770
Přístupů dnes: 7411
Max.za den: 12234
a to: 3.4.2024
Online: 43
Vaše oblíbené opevnění
| Řopíky |  562 |
| Šestatřicítky | 308 |
| Těžké sruby | 312 |
| Dělostřelecké tvrze | 327 |
Hlasů: 1509
- Popis stavebního úseku (24)
- Popis opevnění (2)
- Výzbroj v opevnění (2)
- Výbava opevnění (0)
- Předválečná armáda (0)
- Muzea opevnění (0)
- Vzpomínky pamětníků (0)
- Nezařazené ... (6)
26.2.2023 | Jan Vála
Vše se v dobré obrátilo a slavný objekt u zdi zámku ve ...
25.12.2017 | Jan Vála
Po dlouhých 26-ti letech velmi úspěšného provozu muzea ...
16.8.2016 | Jan Vála
Spuštěn návštěvní systém objektů pro registrované uživa ...
Parašutisté na Požárech - přestřelka
Na okraji lesa na Požárech nad Křivoklátem vyhasly 30. dubna 1942 kolem desáté hodiny večer životy dvou českých vlastenců. Jaká souhra špatných okolností tomu předcházela a jak se to mohlo stát, si povíme v druhém díle článků o Parašutistech na Požárech.
Zde bych si dovolil malou odbočku. Následující události jsou podrobně popsány v knize "Výstřely na Požárech", a především ve vynikající práci pana René Černého v knize "Bratři ve zbrani", u jejíhož křtu jsem na Křivoklátu měl čest být. Kniha dopodrobna mapuje události na Požárech a za policejní rekonstrukce vyvrací dosud zažité mýty a nepřesnosti o tragédii, která se na konci dubna roku 1942 na tamním pomezí lesa a polí odehrála. Díky tomu dnes máme poměrně jasnou představu o tragické přestřelce, několik otazníků však přesto stále zůstává. Cílem tohoto článku není opakování toho, co bylo zmíněným autorem v knize popsáno, ale jistou logikou a studiem výcviku speciálních jednotek toto doplnit a upřesnit. Prostou dedukcí pak lze vznést i trochu světla do obyčejného lidského chování v mezní situaci, ve které hrála roli řada neznámých. Svojí roli hraje i fakt, že ona místa důvěrně znám a několikrát jsem měl možnost být na nich za podobných podmínek, tj. v noci, v totožném ročním období a za stejného počasí.
Nejprve se tedy ve stručnosti přesuňme k tomu, co oněm událostem předcházelo.
Ráno 30. dubna 1942 vyrazilo z místního statku do polí větší množství lidí a započalo vláčení polí. Kolem desáté hodiny dopolední kovové brány pluhu zavadily v oblasti Mečné severně od kóty 437 o neobvyklý předmět. Kočí zastavil koňské spřežení a z brázdy vylovil v gumové pleně zabalený kufr. Elektrický aparát uvnitř nikdo z místních neznal. Dlouho však neobstálo tvrzení, že jde o kufr zanechaný zde elektrikáři při natahování blízkého vedení, neboť toto tu bylo instalováno před více jak dvěma lety a od té doby už vláčení pole opakovaně proběhlo. Kočí chtěl nález opět zahrabat do pole, vědělo však o něm již mnoho lidí a kvůli horlivosti nejmenovaného člověka obsluhujícího secí stroj bylo jasné, že věc již nelze utajit. Vysílačka tedy byla naložena na povoz a odvezena do statku. Nájemce statku na Požárech Oldřich Linda ihned pochopil o co jde. Můžeme se domnívat, že o dvě noci dříve zaslechl hukot bombardéru a nebylo těžké si obě skutečnosti spojit. Také pan Linda chtěl nález utajit, ovšem na nátlak zmíněného člověka od sečky, a kvůli skutečnosti, že o tom vědělo už příliš mnoho lidí, byl donucen informovat četnickou stanici v Křivoklátu.
Byly dvě hodiny po poledni, když na Požárský statek dorazil velitel četnické stanice vrchní strážmistr František Wild a několik dalších četníků. Co měli před sebou jim bylo okamžitě jasné. Nějakou dobu váhali, ovšem velké množství lidí v okolí jim nedalo jinou možnost, než nález ohlásit telefonicky Kladenskou četnickou stanici. Ta vzápětí informovala místní gestapo. To okamžitě nařídilo místo nálezu střežit, a doplnilo, že jakékoliv pochybení se bude trestat jako napomáhání zahraničním agentům a bude se trestat smrtí. Bylo krátce po šestnácté hodině, když byl na místo nakomandován strážmistr Říha, zatímco velitel stanice odjel vozem sehnat další posily. Na okraji lesa, u výseku pro elektrické vedení, si Říha z trsů travin udělal u kořenů vývratu menší přístřešek pro nepohodu, neboť slunečný den sliboval večerní rosu. V jedné z hromad trávy na okraji lesa objevil padáky. Teď už byl nadmíru jasný původ onoho nálezu. Říha střežil místo až do večerních hodin, kdy sem kapitán Bouberle přivedl na vystřídání praporčíka Václava Komínka a strážmistra Františka Ometáka. Slunce už zapadalo.
Zde si dovolím malou odbočku. Co se týče místa střežení oblasti, nebylo vybráno úplně nejlépe. Pokud četníci předpokládali, že by si pro operační materiál parašutisté přišli polem, jejich místo na okraji lesa by pro včasné pozorování bylo výhodné. Tato varianta je však méně pravděpodobná. Spíše se člověk bude snažit přiblížit lesem, kde snáze unikne případnému pozorování. Terén zde v lese stoupá od cesty z Pařezin na Mečnou směrem k Požárskému poli a člověk na okraji lesa z něj může být velmi dobře pozorován, neboť se nachází přímo proti horizontu. Máme ověřeno, že postava v těch místech je perfektně viditelná za jasné měsíční noci z cesty právě oním průsekem pro elektrické vedení (zhruba 300 metrů). Taktéž je člověk vidět z poměrně velké vzdálenosti z lesa, pozorování pohybující se postavy je možné už od zhruba 150 metrů od jeho okraje. Vezmeme-li v úvahu fakt, že zde byl v tu dobu smrkový les oproti dnešnímu listnatému, mohla být vzdálenost skrytého pozorování o něco kratší. Tuto možnost jsme vyzkoušeli o kousek dále směrem k Lánské oboře, kde se do dnešních dní smrkový les dochoval a můžeme konstatovat, že i v něm je postava v noci na okraji lesa proti horizontu velmi dobře viditelná už na dostatečnou a bezpečnou vzdálenost.
Vraťme se nyní k popisu následujících událostí, jak je popsal jediný přeživší z přestřelky, praporčík Václav Komínek.
Bylo krátce před desátou hodinou večerní. Dvoučlenná četnická hlídka se pohybovala po okraji lesa, načež se oba usadili do onoho přístřešku a přikryli se dekami. Téměř vzápětí však v lese praskla větev a nedlouho poté hlídka uslyšela na okraji průseku kroky. Četníci vyběhli z "boudy" a ve vzdálenosti asi 10 kroků narazili na dva civilisty. Komínek ihned zahlásil předpisové zvolání "Stůj, ruce vzhůru!", načež jeden civilista ihned poslechl, zatímco druhý zvedl ruku pouze jednu a odvětil "Vždyť už máme!" Ihned poté druhou rukou tasil pistoli a zahájil palbu, nejprve na Ometáka a poté i na Komínka. Ometák stihl vystřelit, nikoho netrefil, dostal zásah a odpotácel se k okraji pole, kde krátce poté skonal. Také Komínek dostal několik zásahů, žádný však nebyl vážný natolik, aby strážmistr nestihl do prostoru vypálit ránu. Civilista se skácel, druhý odhodil pistoli a prchal průsekem směrem na Pařeziny. Po nějaké chvíli se ozval ještě jeden výstřel, to když se vážně raněný civilista (parašutista Arnošt Mikš) rozhodl nepadnout do rukou četnictvu živý a střelil se do pravého spánku. To už se k místu přestřelky po polní cestě od Požárů blížilo auto, ve kterém přijížděli další četníci. Ti z vozu viděli několik záblesků na okraji lesa, mylně se však domnívali, že jim hlídka dávala znamení baterkou. Zvuky výstřelů zanikly v hluku motoru. Auto zanechali kus od lesa u ležícího pluhu a zbytek cesty překonali pěšky. Zde byli stavěni raněným Komínkem. O zemřelého Ometáka se nikdo nestaral, poskytli pomoc Komínkovi a poté se stáhli kus do pole v očekávání přepadu dalších parašutistů.
Tolik oficiální tehdejší verze.
K místu později přijelo gestapo a ohledalo mrtvého Arnošta Mikše. V jeho zadní kapce údajně našlo zápisník se jmény i adresami jeho přechovávatelů a tak se později mohla rozjet zatýkací mašinérie. Verze se zápisníkem je však dosti nepravděpodobná, neboť parašutisté byli instruování si nic nepsat, ale všechno si pouze pamatovat. Lze se tak oprávněně domnívat, že verze se zápisníkem byla smyšlená pro zakrytí činnosti Viliama Gerika, člena výsadku ZINC, stejného, ze kterého pocházel i Arnošt Mikš. Gerik se předtím sám přihlásil a stal se konfidentem gestapa. Na Požárech následující den identifikoval svého mrtvého kamaráda a dost možná právě on stál za vyzrazením jejich kontaktů. Ovšem toto nebylo nikdy prokázáno, a fakt, že se gestapu v následujících dnech dostalo téměř na všechny poskytovatele zázemí parašutistům na Křivoklátsku a Berounsku, zůstává dodnes zahalen tajemstvím. Gestapo tak dopadlo i druhého odbojáře z místa přestřelky, jistého Josefa Kusého z Bělče.
Ometákovi byl vystrojen okázalý pohřeb se všemi nacistickými poctami. Tím se stalo, že zemřelý strážmistr byl po dlouhá léta považován za kolaboranta. Komínek byl povýšen na poručíka a byl mu předán dar v podobě pistole s gravírováním.
Ještě téže noci kdy došlo k přestřelce se k místu ukrytí materiálu blížily další dvě skupiny. Parašutista Josef Valčík s odbojářem Aťou Moravcem a Oldřich Dvořák z výsadku Steel se svým strýcem Balíkem. Obě skupiny nezávisle na sobě v lese narazily na jinou četnickou hlídku, byli však varováni a místa se dokázali bezpečně vzdálit. Kdo byl oním statečným četníkem není dosud zcela vyjasněno, s velkou pravděpodobností jím byl právě velitel četnické stanice v Křivoklátu vrchní strážmistr František Wild.
Pojďme se pozastavit nad počátkem celé akce, kterak byla vylíčena praporčíkem Komínkem. Dvojice četníků prý hlídkovala na okraji lesa, procházela se a hlasitě se bavila. Poté co usedla do "boudy z pýru", zaslechla z lesa kroky a překvapila oba příchozí.
Je velmi nepravděpodobné, že by se Arnošt Mikš, coby zkušený parašutista, nechal takto překvapit. Zaprvé v tu dobu, kdy údajně vyšel z lesa do průseku, už po polní cestě od Požárů přijíždělo auto četníků, které v tu dobu muselo být nejen slyšet, ale i vidět. Měl jej přímo před očima. Automobil byl v tu chvíli proti horizontu a svítil tlumenými světly. Že by pokračoval v cestě k okraji lesa přímo proti v dálce přijíždějícímu autu je jednoduše nesmysl. Je tedy jasné, že už na místě nějakou dobu pobýval a přestřelka nebyla tak náhlá a rychlá, jak udával Komínek. Do kontaktu s četníky přišel ve chvíli, kdy ještě automobil nebyl ani na horizontu a tudíž byl vzdálený nejméně 350 metrů, což je místní dohledová vzdálenost.
Na místě jsme za stejných podmínek provedli pokus, mající za úkol toto potvrdit, případně vyvrátit. Sám jsem se postavil na místo, odkud Mikš s Kusým vyšli z lesa, zatímco kolega přijížděl od Požárů na motocyklu rychlostí 20km/h, s částečně zakrytým světlem. Vezmeme-li v úvahu, že motocykl je hlasitější než automobil, nebudeme brát v potaz sluchový vjem, ale pouze ten zrakový. Poprvé jsem příjezd motocyklu zaregistroval, když se nacházel ve vzdálenosti 380 metrů, těsně před hranicí horizontu ve směru jeho jízdy. Neměnnou rychlostí pak pokračoval dále až do míst, kde posádka automobilu tehdy uviděla výstřely v lese. To se dle výpovědí četníků nacházelo asi 150 metrů od hranice lesa. Celkový čas od prvního zaregistrování přijíždějícího motocyklu po jeho dojetí na zmíněné místo byl 42 vteřin. Dá se namítnout, že automobil mohl přijíždět rychleji, ovšem tuto možnost nepředpokládám, neboť polní cesta tam není nejkvalitnější a při možnostech odpružení tehdejších aut by vyšší rychlost byla značně riziková kvůli možnému poškození vozu. Mikš s Kusým tedy do kontaktu s četníky přišli v době, kdy automobil ještě nebyl vidět a tudíž mohu konstatovat, že Komínkova výpověď o rychlé náhlé přestřelce je vyvrácena. I kdybychom předpokládali, že k setkání došlo přesně ve chvíli, kdy se objevilo auto (což by byla opravdu velká smůla), stále ještě zbývalo přes 40 sekund do zahájení přestřelky. Minimální dobu kontaktu máme stanovenu, ta maximální může být i mnohem delší, a opravdu tak mohlo dojít k hovoru, který se vyhrotil až při objevení světel na poli.
Proti nenadálosti kontaktu hovoří i skutečnost, že dvojice četníků mohla být velmi dobře pozorována z bezpečné vzdálenosti. Pokud byla pravda, že se četníci hlasitě bavili a procházeli po okolí, v podstatě není možné, aby o nich parašutista nevěděl. Možná slyšel češtinu, a protože měl za svého působení přes svého bratra velmi dobré zkušenosti s četnictvem, je pravděpodobné, že na místo šel vyjednávat, popřípadě zjistit, o co jde a jak je situace vážná.
Ovšem musíme brát v úvahu i fakt, že Komínek, jako jediný přeživší z přestřelky, si i v tomto případě mohl svou poválečnou výpověď upravit pro snížení viny na vzniklé situaci. Ono prohlášení o hlasité řeči mezi dvěma četníky a jejich procházení se po okraji pole totiž logicky zní ve prospěch toho, že opravdu nebylo cílem četníků případné návštěvníky překvapit. Doplním tři otázky. Když Vám hrozí příchod vycvičených parašutistů, o jejichž úmyslech nemáte ponětí, budete na sebe upozorňovat a výhodu překvapení přenecháte jim? Nebo budete někde tiše sedět a moment překvapení ponecháte na svojí straně? Nebudete spíše někde v klidu "pozorovat cvrkot", čekat jak se situace vyvrbí, zjistíte kolik máte proti sobě protivníků a teprve po vyhodnocení situace zakročíte? Možná že právě i z toho důvodu strážmistr Říha v odpoledních hodinách zhotovil na okraji lesa u vývratu velkého smrku z pýru úkryt. Možná před nepohodou, možná i proti pozorování. To jsou ovšem jen spekulace. Osobně se přikláním k názoru, že nějaký hovor mezi oběma četníky proběhnout mohl, byť ne v takové intenzitě jak je udáváno. Z vlastní zkušenosti však mohu potvrdit, že i nepříliš hlasitý hovor je v těch místech a za stejných podmínek dobře slyšitelný z větší vzdálenosti. A i kdyby žádný hovor neprobíhal, je téměř jisté, že místo bylo parašutistou Mikšem pozorováno delší dobu a tudíž mu pohyb na okraji lesa jen těžko mohl uniknout.
Berme tedy za nejpravděpodobnější, že Mikš s odbojářem Kusým šli k četnické hlídce cíleně. A nešli primárně střílet.
Snahu o skryté pozorování četníky místa nálezu může podporovat i další skutečnost. Připomeňme, že byl ohlášen pouze nález kufru s vysílačkou na poli, nikoliv padáky a přepravovaný materiál, ukrytý v lese. Vysílačka byla zahrabána v poli, na kterém probíhalo vláčení. Dle zakresleného plánku přestřelky velitelem četnické stanice Bouberleho, byla radiostanice objevena 250 metrů od druhého sloupu elektrického vedení, vpravo při pozorování od místa přestřelky. Pole tou dobou nebylo jednotné jako dnes, což lze dobře vidět i na předválečných leteckých snímcích. I dle záznamu v plánku bylo na části pole přilehlém místu pobytu hlídky již osazeno obilí a tudíž zde orba probíhat nemohla. Berme tedy za prokázané, že místo ukrytí vysílačky se nacházelo vzdušnou čarou ve vzdálenosti minimálně 300 metrů od stanoviště hlídky. Ta se tak z vlastního pohledu mohla nacházet v bezpečné vzdálenosti od radiostanice a získala by tím výhodu ve včasné lokalizaci příchozích i v celkovém obrazu situace. Údajně sice věděli už od strážmistra Říhy, který v místě hlídkoval odpoledne, že se nedaleko od nich v lese nacházely padáky, ale stále však mohli mít představu o primárním cíli parašutistů ve vyzvednutí vysílačky. Vyloučit se také nedá, že si Říha svůj nález padáků v lese pouze doplnil, neboť toto se přímo nabízelo. O padácích v lese hlídka nemusela mít vůbec tušení. O tom, že Mikš s Kusým pravděpodobně nešli vyzvednout radiostanici do pole, ale četníci samozřejmě nevěděli. Tu měl vyzvednout Oldřich Dvořák z výsadku Steel, který toho večera pro ní skutečně šel, byl ale zastaven jinou hlídkou na jiném místě. Koneckonců, on jí tam zahrabal a měl jí na starosti do doby, než jí předá odboji. Dvořák měl operovat samostatně, a nebylo důvodu, aby mu jiní výsadkáři odnášeli nejdůležitější prvek jeho výsadku. Mikš šel dle mého téměř jistě zajistit materiál skupiny Bioscop, se kterou byl v kontaktu podle některých poznatků již od prvního dne. Jejich balík s destrukčním materiálem se ale nacházel v blízkosti hlídky. O tom však Komínek s Ometákem neměli ani tušení. Tím tak říkajíc "vlezli parašutistům přímo do cesty". Z jejich pohledu se nacházeli na nevzdálenějším možném místě od nálezu, dobře skrytém, s vynikající možností výhledu k němu (přímo proti horizontu). Byli na okraji zlomu lesa, což ještě umocňovalo dobré pozorování okolí. Ovšem blízkost elektrického vedení hrála proti nim. Parašutisté byli cvičeni zaznamenávat významné krajinné prvky pro orientaci v prostoru. Tím elektrické vedení bezpochyby bylo. To nejen že přetínalo pole téměř uprostřed, ale kus od místa přestřelky křižovalo i lesní cestu. Odtud také k poli vedl vykácený průsek. Bylo jednoduché jít po cestě, v místě křížení drátů zamířit podél nich vedle průseku k okraji pole a dorazit tak téměř k místu uschování materiálu. Nemusí být ani nakreslen plánek, takto se to dá popsat i ústně. Na směru nezáleželo, Mikš mohl jít po cestě buď od Pařezin, nebo od Městečka. Když dorazil pod elektrické vedení, šel podél něho. Zde pak spatřil hlídku.
Nyní si pojďme přednést prokázaná fakta a svědecké výpovědi, které zavedené tvrzení o průběhu přestřelky vyvracejí.
Arnošt Mikš byl vážně zraněn střelou z pušky v oblasti břicha, směřující zprava doleva.
Z každé z četnických karabin bylo jedenkrát vystřeleno. Z Mikšovy pistole vystřeleno 5x, z toho poslední střela směřovala k usmrcení vlastní rukou do pravého spánku.
Puška Františka Ometáka se nacházela pod mrtvým tělem Arnošta Mikše. Odtud byla vyjmuta na pokyn kapitána Bouberleho strážmistrem Machem ještě před příjezdem gestapa.
Střela, která usmrtila Ometáka, směřovala zleva doprava, příčně vzhůru pod levou klíční kost. Přeťala krční tepnu. Smrt nastala vykrvácením do dutiny ústní.
Důkladná kriminalistická expertíza na místě po činu nebyla vykonána ani četnictvem, ani gestapem. Byla provedena až nedávno za odborného dohledu pana René Černého na základě dochovaného kresleného plánku místa události a za použití současné běžné techniky ohledání místa činu. Jejím výsledkem bylo několik ověřených faktů, které celou událost staví do jiného světla, než jak jí udával Komínek.
Mikš byl vážně zraněn střelou Komínka ze vzdálenosti asi osmi kroků ve chvíli, kdy k němu byl Mikš otočen pravým bokem a nacházel se buď v přikrčení, nebo již v pádu na zem. Komínek střílel z pozice vestoje.
Ometák byl zasažen střelou Mikše ležícího na zádech ve chvíli, kdy nad ním stál. Po zásahu se odpotácel ke kraji pole, kde na následky zranění skonal.
Karabina Ometáka se ocitla pod tělem Mikše, dostala se tam buď při sehraném odzbrojení četníka nebo po zápase o pušku, kdy byla majiteli parašutistou vytržena a odhozena za sebe, nebo předána Kusému.
Palbu s velkou pravděpodobností inicioval Komínek. Ten sám byl zasažen třemi střelami, z toho pouze jednou vážně.
Výstřely slyšel i strážmistr Říha, který tou dobou byl na cestě z Požárského statku ke Křivoklátu. Ten slyšel nejprve dvě rány z pušky, poté tři nebo čtyři výstřely z pistole a po krátké chvíli pak ještě jednu.
Výsledkem je několik hypotéz.
První: Po komisním oslovení Komínkem Mikš poznal že je situace ztracená a rozhodl se jednat. Využil příležitosti a pod tlakem událostí způsobených přijíždějícím autem odzbrojil Ometáka, načež byl zasažen střelou Komínka a v pádu k zemi ještě stihl na Komínka třikrát vystřelit. Poté padl na znak, zasáhl Ometáka stojícího nad ním, zvolal na svého kamaráda ať uteče, že už se domů nevrátí a spáchal sebevraždu střelou do pravého spánku.
Druhá: Mikš odebral pušku Ometákovi na základě domluvy a palbu zahájil zmatkující Komínek pod vlivem blížícího se automobilu.
Třetí: Arnošt Mikš vytrhl pušku Ometákovi a zahájil palbu jako první, směrem do prostoru kde stál Komínek. Ten palbu opětoval a zasáhl parašutistu ve chvíli, kdy byl tento přikrčen, natočen k němu bokem.
Na základě těchto poznatků se pokusím nastínit čtvrtou hypotézu. Do ní chci zahrnout poznatky o způsobu výcviku parašutistů i obyčejný lidský faktor, který v takto mezní situaci jistě sehrál důležitou roli.
Parašutista Arnošt Mikš s odbojářem Josefem Kusým zamířili k místu střežení s účelem vyjednávání ještě v době, kdy žádné auto na horizontu vidět nebylo. Objevením se v blízkosti četnické hlídky byli četníci překvapeni a situaci řešili komisním zvoláním "Stůj, ruce vzhůru!" To situaci hned zpočátku zkomplikovalo. Mikš se pravděpodobně ještě pokusil vyjednávat, neboť k hovoru mezi nimi jistě došlo. Ono zvolání jej však připravilo i na eventualitu ozbrojeného střetu, proto ponechal pravou ruku na pistoli v kapse. František Ometák se nacházel v jeho těsné blízkosti, parašutista k němu stál čelem. Komínek stál vpravo ve vzdálenosti asi osmi kroků, Kusý zůstal stát za zády Mikše. Hovor mohl trvat minutu, možná i déle. Pak se na horizontu objevilo přijíždějící auto a situace se začala vyhrocovat.
Prvořadým zájmem Mikše bylo v tu chvíli opustit prostor. Nebylo jasné, kdo přijíždí. Mohlo to být gestapo, nebo další četnická hlídka. Rozhodně však v tu chvíli přijíždějící automobil byl tím nejvážnějším nebezpečím. Parašutista tak pravděpodobně naléhal na hlídku, aby je nechala utéct. Ta to však neudělala.
Důvod pro to je prostý. Pojďme se na situaci podívat pohledem četníků. František Ometák i Václav Komínek věděli, že je o nálezu vysílačky informováno gestapo. To ihned po oznámení vzkázalo, že jakékoliv pochybení při střežení místa bude posuzováno jako napomáhání zahraničním agentům a trestáno smrtí. Po poli přijížděl automobil a nikdo z nich nevěděl, kdo v něm sedí. Před sebou měli dva neznámé lidi. Mohli to být odbojáři, mohli to být také ale provokatéři gestapa. Dva muži ve tmě si mohli četníky jen "oťuknout" a v případě jejich pochybení to ihned nahlásit. Neměli tušení, že před sebou mají skutečné odbojáře, jejichž cílem nebyla provokace. Měli asi tak 40 vteřin na rozhodnutí. Automobil za zády se rychle blížil a dva muži před nimi naléhali na okamžité umožnění opuštění prostoru.
Stejnou dobu k dispozici měl i parašutista Mikš. Musel pryč, okamžitě! A hlídka mu to zřejmě neumožnila. Začal jednat!
Zaujal zcela ukázkový postoj, jaký jej pro tuto situaci učili ve výcvikovém středisku SOE na skotském venkově. K Františku Ometákovi stál v tu chvíli čelem a nacházel se v jeho těsné blízkosti. Z jeho pohledu byl pro něj největším nebezpečím. K Václavu Komínkovi stál částečně bokem, čímž cíleně zmenšil pro pohled vzdálenějšího četníka cíl. Je těžší se trefit do člověka co stojí bokem, než kdyby stál čelem. Stále jej však měl v zorném poli. Vyjednávání selhalo. V nestřeženém okamžiku, pravděpodobně ve chvíli, kdy Ometák otočil hlavu směrem k přijíždějícímu autu, se levou rukou chopil jeho pušky, tuto mu vytrhl a odhodil za záda. Přitom se naklonil doprava, aby snížil riziko zásahu vlastní osoby při případném výstřelu. Zároveň druhou ruku vytáhl z kapsy, přikrčil se v kolenou a namířil pistoli do prostoru mezi Ometáka a Komínka. Učebnicový příklad. Měli jsme možnost situaci osobně několikrát vyzkoušet. Vytrhnout dlouhou zbraň z rukou protivníka, jehož pozornost je částečně rozptýlena, není snadné, ale je možné. Moment překvapení hraje zásadní roli. Máme důvod předpokládat, že však ani v tuto chvíli nebyla cílem parašutisty střelba a eliminace cílů, ale pouze odzbrojení, ohrožení vlastní zbraní protivníky a urychlené opuštění prostoru. Pokud by chtěl střílet, udělal by to okamžitě, s prvořadým cílem největšího ohrožení. A tím byl Ometák. Představu Arnošta Mikše si shrňme a zjednodušme. Četníka před sebou odzbrojit, na druhého namířit zbraň. Zvolat "Ruce vzhůru!", nebo "Zahoď zbraň!" a pod pohrůžkou vlastní zbraně urychleně opustit prostor.
Z vytržené pušky Ometáka však vyšla rána. Nikoho netrefila, neboť jí parašutista při uchopení od sebe odvrátil. Při stejném pokusu s airsoftovou zbraní Mauser KAR98 (zbraň podobná četnické karabině), se nám ve dvou z deseti případů stalo, že zbraň vystřelila, přičemž měl majitel prst vždy na spoušti. Tato malá pravděpodobnost se však v onu kritickou chvíli bohužel stala a iniciovala další tragické události.
Nelze vyloučit ani možnost, že parašutista vytrhl zbraň z ruky Ometákovi těsně po jeho výstřelu, ve chvíli, kdy se snažil přebíjet. Při našem pokusu s německou opakovací puškou se toto ukázalo jako velmi jednoduché, neboť majitel zbraně ji v tu chvíli nedrží v obou rukou, ale pouze v levé. Pravou rukou uvolní bezpečný úchop zbraně ve vydutí pažby a chytá se nabíjecí páky, kterou musí nejprve zvednout nahoru a odjistit tím závěr, načež závěr tahá dozadu. Tím vytahuje starou nábojnici. Vše se děje dvěma, maximálně třemi prsty. Časté je i nabíjení jedním prstem, malíčkem odspodu. Jiný kontakt se zbraní pravou rukou majitel nemá a krátkým razantním škubnutím lze mu jí téměř se stoprocentní úspěšností vytrhnout. Ometák tak mohl vystřelit jako první, možná směrem ke Kusému, snad jako varovný výstřel. Kusý se mohl špatně pohnout, třeba se i pokusit uprchnout. Varovný výstřel jej mohl zastavit, ovšem inicioval by aktivitu ze strany Mikše. Ten se nemusel nacházet ani v bezprostřední blízkosti Ometáka, k jeho osobě mohl přiskočit a využít tím jeho dočasné bezbrannosti. Těžko ovšem lze vysvětlit, proč by v tomto případě raději okamžitě nepoužil vlastní pistoli k eliminaci četníka. Snad proto, že jej eliminovat nechtěl. Ještě se mu podařilo majiteli zbraň vytrhnout, ale vzápětí byl zasažen Komínkem. Mikš mohl inkasovat zásah ve chvíli jeho cíleného klesnutí k zemi, popřípadě ve chvíli nechtěné ztráty rovnováhy po potyčce o karabinu. Pro tuto variantu by hovořila skutečnost, že po následném ohledání Ometákovy zbraně v ní byla nalezena vystřelená nábojnice a závěr povytažený na půlce své dráhy dozadu. Také Komínek ve své první výpovědi bezprostředně po činu hovořil o prvním výstřelu ze strany Ometáka. Také se nedá uspokojivě vysvětlit, proč by Ometák střílel jako první po vzdálenějším cíli, pokud by byl ve větším nebezpečí od osoby bližší. Toto by bylo hrubou chybou, která by se dala osvětlit pouze úvahou, že by jednal překotně v mezní situaci, s nervy tzv. "na pochodu".
Objevila se spekulace, že Ometák nemusel vystřelit vůbec, ale z jeho zbraně mohla být vypálena rána až samotnými četníky, ještě před příjezdem gestapa, ve snaze posmrtně doložit jemu určité alibi o jeho příkladném střežení prostoru. Toto by však muselo být vázáno přísným mlčením všech zúčastněných do konce války, včetně úpravy výpovědi strážmistra Říhy, který zřetelně slyšel puškové výstřely dva. Po válce však toto nebyl již důvod tajit a tak se dá tato varianta uspokojivě vyloučit.
Na tomto místě si dovolím malou odbočku. Považoval bych za průkazné, že Komínek nezahájil palbu dříve, než byl sám ohrožován zbraní. Mikš měl pravou ruku v kapse a pokud by Komínek vystřelil v tu chvíli, ruku u těla by mu zasáhl. V okamžiku jeho výstřelu už tedy Mikš svou zbraň tasil!
Při vytržení pušky došlo k ráně. Onen výstřel podnítil Komínka zmáčknout spoušť také. Je to přirozená reakce. Střílí se, tak střílím také! Stalo se tak ve chvíli, kdy na něj Mikš zamířil ve snaze jej ohrozit, nikoliv eliminovat. Parašutista však dostal zásah a ještě než padl na záda, stihl třikrát vystřelit směrem ke Komínkovi. K jeho cti lze dodat, že žádnou ze střel cíl neminul.
Ometák s největší pravděpodobností zůstal stát na místě a do další střelby se nijak nezapojil. Neměl už ani čím. Když před sebou viděl civilistu padnout na znak a druhého stát opodál, jeho prioritou se stalo znovuzískání své vlastní zbraně. Důvod je prostý. Stál tam neozbrojený a tím pádem byl velmi ohrožený případnými dalšími útočníky. Dovolím si tvrdit, že tam několik sekund stál jako opařený, což se vzhledem k rychlému vývoji událostí dá pochopit. Poté přiskočil k ležícímu Mikšovi, ten jej však jednou ranou ve chvíli kdy nad ním stál od boku střelil odspodu do hrudníku. Po zásahu se Ometák odpotácel k poli, kde padl. Mikš ještě stihl zvolat na svého kamaráda ať uteče a poté se střelil do hlavy. Raněný Komínek padl na zem také, pravděpodobně ještě přebil, ale už nebylo na koho střílet, neboť všichni zmizeli z jeho zorného pole. Zůstal ležet až do příchodu kolegů z četnické stanice. Nezraněný Kusý uprchl směrem k pásu lesa za průsekem.
Málo pravděpodobná, leč možná, zůstává pátá hypotéza. Mikš se skutečně mohl pokusit o vyjednávání s četníky, ti však zvolili striktní postup. Komínek mohl jistit situaci z bezpečné vzdálenosti, zatímco Ometák se k parašutistovi přiblížil za účelem kontroly jeho dokladů, popřípadě přímo jeho zadržením. Tomu by odpovídal fakt, že byl s Mikšem v blízkém kontaktu. Mikš mohl předstírat na základě výzvy od četníka sáhnutí do kapsy pro doklady, přičemž ovšem místo nich vytáhl pistoli a současně vytrhl pušku Ometákovi. Proti této hypotéze ovšem hovoří fakt, že v takovém případě by neměl přeživší Komínek důvod toto zamlčovat, neboť z policejního hlediska na tom nebylo nic špatně. Tedy snad kromě toho, že by tím Ometák porušil zásady bezpečnosti a k protivníkovi by se přiblížil bez toho, aniž by se nejprve přesvědčil o jeho neozbrojenosti, nebo jej pod pohrůžkou použití zbraně nedonutil k takovému postoji, aby jej ohrozit nemohl. V takovém případě by bylo spíše logické setrvávat v dostatečné vzdálenosti s puškou připravenou k výstřelu a přiblížit se teprve poté, co by viděl v ruce civilisty pouze doklady a druhou by neskrýval někde v kapse. Ometák se přiblížil, nebo nechal přiblížit Mikše teprve poté, co v něm přestal vidět krajní nebezpečí. A to by odpovídalo tomu, že přestřelce předcházel delší rozhovor, který by ovšem Komínkovi v jeho výpovědi před gestapem značně přitížil a proto jej zamlčel.
S tím by mohla souviset i šestá hypotéza. Mohlo dojít k určitému vyjednávání v bezpečné vzdálenosti všech zúčastněných, ovšem poté, co se na horizontu objevil automobil, se situace zkomplikovala. Mikš mohl být urgentně vyzván k předložení dokladů, pod vlivem blížícího se auta mohl Ometák chtít legitimování uspíšit a k Mikšovi se nebezpečně přiblížil. Ten využil příležitosti a místo dokladů vytáhl z kapsy pistoli. Ometákovi vytrhl pušku a zamířil na Komínka. Přitom vyšel výstřel, na který Komínek reagoval stisknutím spouště. Zasažený Mikš pak palbu opětoval.
Ve hře nám zůstává i sedmá hypotéza, ovšem nejméně pravděpodobná a nejvíce podobná té oficiální. Mikš s Kusým mohli být na okraji lesa "V jedličkách" překvapeni četnickou hlídkou. Nepochybně místo nejprve z větší vzdálenosti pozorovali a teprve poté zamířili k poli. Jak jsem již zmínil, Komínkem udávané mluvení i pohyb obou četníků při okraji lesa mohlo být účelové. Komínek s Ometákem mohli delší dobu sedět ve skrytu vývratu, možná nemuseli ani cíleně číhat na případné příchozí. Třeba si udělali jen pohodlí. Ani hovor probíhat nemusel, situace byla tíživá a člověku v ní do řeči být moc nemusí. Dle svědecké výpovědi byl ještě před nástupem k hlídce Ometák neobvykle zamlklý, jako by tušil blížící se tragické události. Hlídka byla nakomandována na místo kolem osmé hodiny večerní, tedy ještě za světla. Do přestřelky zbývaly dvě hodiny. Pokud by se k vývratu usadila nedlouho po příchodu, parašutista Mikš s odbojářem Kusým by i přes veškerou snahu odhalit hlídku nemuseli, neboť je málo pravděpodobné, že by místo sledovali přes dvě hodiny. Následující události už by pak probíhaly podle předchozích hypotéz.
I pro skvěle vycvičeného parašutistu je velmi těžké v lese identifikovat tzv. "z chodu" nehybného člověka. Koneckonců se o tom mohly přesvědčit další dvě dvojice mířící na Požáry za účelem vyzvednutí materiálu, neboť i tyto byly překvapeny hlídkujícími četníky. Na rozdíl od Mikše se ale nedostali do mezní situace způsobené příjezdem neznámého automobilu, byli četníky varováni a propuštěni. Nabízí se alternativa, že i oni mohli hlídku nejprve odhalit a přijít vyjednávat, je však velmi málo pravděpodobná. Důvodem pro to je fakt, že na rozdíl od Mikše neměli s příslušníky četnictva stejné předchozí skvělé zkušenosti. Že by jen tak cíleně napochodovali do náruče ozbrojené moci, bez zkušeností s nimi by porušili pravidla konspirace a ohrozili by tak sebe i svůj úkol, se jeví jako vyloučené.
K posouzení vlivu na vznik samotné přestřelky se nabízí ještě povahové rysy aktérů i jejich smýšlení. O Františku Ometákovi se díky práci novodobých badatelů ví poměrně hodně. O tom, že byl dobrým Čechem, hovoří několik na sobě nezávislých svědeckých výpovědí i jeho prokázaných činů. O praporčíkovi Václavu Komínkovi toho však příliš nevíme. Určité svědectví hovoří o jeho sympatiích k nacistickému režimu a samotný velitel četnické stanice v Křivoklátu jej po válce hodnotil jako kariéristického a služebně horlivého. Co je na tom pravdy se můžeme pouze domnívat. Faktem však zůstává, že i jeho počínání mohlo být po válce ovlivněno názorovým proudem. On byl přeci tím, kdo byl na místě přestřelky a zdvihl zbraň proti českým vlastencům. Nacistickým aparátem byl za to navíc odměněn a povýšen do hodnosti poručíka. Stejně jako názory na počínání Ometáka ještě desítky let po válce hovořily ze stejného důvodu v jeho neprospěch, ten měl ovšem to štěstí, že se je podařilo přesvědčivě vyvrátit. O Komínkovi se to prozatím nepodařilo. Pokud by byla pravda v jeho sympatiích k německé okupační moci, vrhlo by to na osobu Ometáka ještě větší nádech tragičnosti. V takovém případě by totiž k hlídce na Požárech již nastupoval s tím, že má zakročit proti českým vlastencům s vyšší šarží a proněmecky smýšlejícím člověkem v jedné osobě za zády. Proto by hovořil i fakt, že byl před nástupem do služby nápadně zamlklý. Možná si uvědomoval, že v případě zákroku bude muset jednat v neprospěch vlastenecky smýšlejících lidí. Při událostech předcházejících přestřelce by pak neměl na vybranou. Negativním názorům na Komínka přispěl po válce i on sám, neboť opakovaně měnil výpovědi ohledně událostí na Požárech. Možná to dělal účelově ve svůj prospěch, možná ho jen hryzalo svědomí. V tu dobu už totiž znal většinu faktů. Věděl, že k místu jeho hlídky nepřijíždělo autem gestapo a dva civilisté proti němu nebyli provokatéři. Stačilo málo, sklonit zbraň a prohlásit "Zmizte!", a dva lidé z místa přestřelky mohli žít. Pravděpodobně by se následně nerozjela ani zatýkací mašinérie gestapa v okolí, která pak ve většině případů končila na popravištích. Navíc se domníval, že střela z jeho pušky nezasáhla protivníka, ale jeho kamaráda ve zbrani. Dokonce prohlásil "Do smrti mne bude mrzet, že jsem zastřelil kamaráda!", když byl vozem převážen na statek na Požárech. Oficiální nedokonalá vyšetřovací verze sice hovořila jinak, a my dnes víme, že jeho střela kolegu nezasáhla, ale do smrti to Komínkovi nikdo věrohodně nevyvrátil. Kolem jeho osoby vznikla po válce aura nepřítele Republiky. Ještě dnes to nedokážeme přesvědčivě potvrdit, ani vyvrátit. Ovšem co bychom v právním státě měli respektovat, je presumpce neviny. Pokud není spolehlivě dokázána vina, je člověk považován za nevinného. Bylo by tedy spravedlivé, abychom verzi o jeho aktivním zapojení na zadržení nebo likvidaci "padákových agentů" ponechali ve verzi "jedna bába povídala", a drželi se hypotézy, že zkrátka jednal pudově pod značným tlakem událostí, ve kterých se bez znalostí okolních vlivů nedokázal orientovat.
Dobře zdůvodnit se dá i skutečnost, proč Komínek pravděpodobný hovor odbojářů s četnickou hlídkou zatajil. Při výpovědi před gestapem by mu jednoznačně uškodil, neboť z jejich pohledu nepředpisovým okamžitým nezatčením podezřelých tím umožnil smrt důležitého svědka a únik druhého. Taktéž po válce bylo vyloženě v jeho zájmu toto neuvést, protože neumožnění opuštění prostoru dvěma odbojářům i po předchozímu pokusu o domluvu by bylo jistě považováno jako další důkaz jeho kolaborace.
Svými veliteli z výcviku byl Arnošt Mikš hodnocen jako rozvážný, přímý a iniciativní voják. Tyto vlastnosti nesporně sehrály v dějství na Požárech svou roli. Především jeho rozvážnost by vypovídala o tom, že do místa střetu nevstoupil bez předchozího průzkumu oblasti a při samotném kontaktu s hlídkou se snažil situaci řešit mírnou cestou dohody. V jeho neprospěch ale také hovořily vlastní čerstvé zkušenosti s četnickým sborem. Po nezdaru operace ZINC, způsobené velmi nepříznivými okolnostmi, kontaktoval svého bratra Františka, který sloužil u Četnického pohotovostního oddílu v Táboře. Zde s četnickým sborem získal vynikající zkušenosti, neboť řada z nich mu aktivně pomáhala. Bohužel byl příliš krátkou dobu v Protektorátu a možná bez delších zkušeností mohl podlehnout dojmu, že četnictvo se chová vlastenecky ve všech případech a lze mu bez větších problémů důvěřovat. I toto mohlo ovlivnit situaci na Požárech, neboť se mohl oprávněně domnívat, že s přítomnými četníky bude bezproblémová dohoda. Možná by tomu tak být i mohlo, nebýt osudného přijíždějícího automobilu.
Ač se může zdát, že čtvrtý přítomný konfliktu, Josef Kusý, v něm nesehrál významnou roli, z čistě psychologického hlediska to však může být jinak. Připomeňme nejprve jeho činnost. Byť ozbrojený, do přestřelky se nijak nezapojil. V době konfrontace hlídky stál několik kroků za zády Mikše a teprve po jeho zranění, pádu na zem a výzvy od něj uprchl přes průsek k pásu lesa, kde odhodil nepoužitou pistoli. Poté zmizel směrem na Pařeziny. Přímo tedy nikoho neohrožoval, ovšem z pohledu strážmistra Ometáka tomu bylo zřejmě jinak. Nevěděl co od neznámého civilisty mohl očekávat a důvodně předpokládal, že i on byl ozbrojen. Sám přišel o svou pušku a ocitl se bezbranný uprostřed přestřelky. Neměl zbraň, pouze šavli, a ta mu v místě, kde "promlouvají kulky", byla k ničemu. Nejen že prokazatelně viděl civilistu několik kroků od něj, mohl ale i předpokládat další ozbrojené protivníky ve skrytu lesa. Jeho prvotní snahou tak mohlo být okamžité znovuzískání vlastní zbraně, která se nacházela pod tělem zraněného Mikše. Vrhl se tedy k němu, ten však na nic nečekal a četníka smrtelně postřelil. Můžeme pouze spekulovat, zda-li se tak stalo ještě před výzvou Mikše svému kamarádovi, nebo až po ní. V prvním případě, a z mého pohledu logičtějším, tak jednal impulzivně ve snaze vlastní obrany, v tom druhém by do jeho činnosti mohla promlouvat i snaha o zadržení druhého civilisty, který do té doby známky boje nevykazoval, ovšem vykazovat vzápětí mohl. Snaha o zamezení útěku druhé osobě za pomoci zbraně se jeví jako nereálná.
Vraťme se ještě k druhé hypotéze. Vzhledem k pušce, prokázaně ležící pod tělem Arnošta Mikše, byla vyslovena při rekonstrukci události možnost, že parašutista odebral karabinu četníkovi na základě nějaké domluvy a tento mu jí vydal dobrovolně. Sehrané odzbrojení mělo umožnit bezpečné opuštění prostoru oběma odbojářům a poskytnout alibi četníkům. Vyloučit se toto nedá, ovšem zcela obhájit také ne. Zamysleme se nad logikou věci. Byla noc, četnická hlídka v noci narazila na dva neznámé civilisty, krátké setkání zkomplikoval blížící se automobil s neznámou posádkou. Pušky byly jedinými střelnými zbraněmi v rukách četníků, o výzbroji civilistů neměla hlídka ponětí. Přesto by strážmistr Ometák předal svou zbraň dobrovolně? Tomu by musela předcházet hodně velká důvěra! Zkusme se vcítit do osoby Ometáka. Ve skrytu lesa před ním i po jeho levici se může nacházet několik dalších ozbrojených parašutistů. Před ním se nachází dva civilisté, mohou být taktéž ozbrojeni. Četnická karabina je účinná zbraň, se zásobníkem na pět nábojů. Když jí předá, sám se stane bezbranným, ale ohrozí i ostatní. Kde by měl jistotu, že civilista nepoužije zbraň ihned proti němu, jeho kolegovi a přijíždějícímu autu? Takováto důvěra se nedá navodit během krátké chvíle. Této situaci by musel předcházet delší hovor, nikoliv v řádech sekund, ale minut. Pokud tedy budeme uvažovat nad reálnou možností dobrovolného odzbrojení Ometáka Mikšem, musíme tím pádem ale připustit, že Mikš s Kusým kontaktovali hlídku ještě dlouho před příjezdem automobilu, pohovořili s četníky, sdělili jim důvod svého příchodu i svoje poslání. Tím možná získali důvěru minimálně ze strany Ometáka. V době přiblížení auta pak mohl Ometák v sehraném odzbrojení předat svou pušku Mikšovi, rozčílený Komínek však zmáčkl spoušť.
Ovšem tato hypotéza má jednu vadu. Otázka zní: "Proč?" Pokud by skutečně došlo k nějaké delší diskuzi a strážmistr Ometák by k parašutistovi pojal důvěru, proč by ve chvíli, kdy se na horizontu objevilo auto, Mikš s Kusým se souhlasem četníka prostě okamžitě nezmizeli ve skrytu lesa. Četníci by kontakt s civilisty nehlásili a vše by rychle utichlo. Snad kromě dojmu, že by osádkou automobilu mohli být pozorováni, nebylo jiného důvodu, proč komplikovaně sehrávat odzbrojení jednoho z četníků.
Jiná situace by ovšem nastala, pokud by Ometák nevydal zbraň dobrovolně, ale z donucení. Mikš mohl využít zmatku mezi četnickou hlídkou ve chvíli, kdy se na poli objevil automobil. Nenadálá situace mohla zapříčinit ztrátu pozornosti četníků, hlavně zbraní mohli sklonit, případně otočit úplně jinam. V tu chvíli mohl Mikš tasit svou pistoli a střídavě mířit na oba četníky. Pod pohrůžkou pistole pak blízkému Ometákovi mohl nařídit odevzdání zbraně. Ten tak mohl učinit, Mikš by následně cílil už jen na Komínka a opakoval rozkaz směrem k němu. Ten však tak neučinil a místo toho stiskl spoušť. Do této varianty však nezapadá prokázaný výstřel z pušky Ometáka a nebylo by ani důvodu tuto verzi při podání vysvětlení Komínkem tajit.
Dobrovolné nebo vlastní zbraní vynucené odzbrojení Ometáka je jen čistě teoretickou a spekulativní možností, z mého pohledu jen velmi málo pravděpodobnou.
Osobně považuji za nejpravděpodobnější čtvrtou hypotézu. Pokusím se jí ve stručnosti shrnout.
Dvoučlenná četnická hlídka, střežící místa uschování parašutistického materiálu se prochází po okraji lesa a před desátou hodinou večerní usedá do přístřešku z pýru, vybudovaného u vývratu velkého smrku. K místu se blíží z lesa od cesty dva lidé v civilu. Jedním z nich je parašutista Arnošt Mikš z jiného výsadku a druhým odbojář Josef Kusý. Vybaveni nepsanými informacemi o ukrytí materiálu, vyslechnutých od výsadkářů, dorazí za soumraku do míst, kde cestu kříží elektrické vedení a přes průsek je dobře vidět na lán pole na horizontu. Chvíli místa pozorují a všimnou si pohybu. Bližším sledováním pak zjistí na místě četnickou hlídku. Když získají jistotu, že se na místě nachází příslušníci českého četnictva, rozhodnou se k vyjednávání a získání informací, jak moc je situace vážná. Zamíří vzhůru lesem, hlídka jim ale mizí z očí, ve chvíli, kdy se usazuje k vývratu. Jejich příchod četníci slyší, vychází ven z úkrytu a oba muže v civilu zastaví. Dochází k diskuzi, ve které se parašutista Mikš snaží mírnit napětí. Částečně se mu to daří, vyjma komisního praporčíka Komínka, který celou situaci jistí z bezpečné vzdálenosti. Během hovoru se Mikš dostává do blízkosti strážmistra Ometáka, neboť tento četník je hovoru sdílnější. Na horizontu se ovšem objevuje blížící se automobil. Nikdo ze zúčastněných nemá tušení, kdo se na jeho palubě nachází a pro parašutistu s odbojářem představuje krajní nebezpečí. Osádku auta však neidentifikuje ani četnická hlídka a důvodně předpokládá, že může jít o přijíždějící gestapo. Odbojáři chtějí opustit prostor, četníci to zamítají. Mají necelou minutu na řešení. Mikš využívá chvíle nepozornosti Ometáka, levou rukou mu vytrhuje pušku z ruky a odhazuje jí za záda. Přitom vychází výstřel, který nikoho nezraní. Druhou rukou vytahuje z kapsy pistoli a zamíří na Komínka stojícího opodál. Nechce jej zastřelit, pouze ohrozit a pod pohrůžkou zbraně ihned uniknout do krytu lesa. Komínek reaguje na střelbu a vypálí ze své karabiny na Mikše. Ten dostává zásah, než se však sesune k zemi, stihne ke Komínkovi vypálit tři rány a všemi ho zasahuje. Pak padne na znak a zalehne pušku Ometáka. Také zasažený Komínek padá k zemi. Ometák rychle přistupuje k ležícímu Mikšovi ve snaze vzít si svou karabinu zpět, neboť v prostoru je ještě druhý civilista a není mu známo, kolik jich je dalších v okolí. Mikš ležící za zádech jej střelou od boku v tu chvíli ale zasahuje do vrchní části hrudníku a těžce raněný Ometák se odpotácí k okraji pole, kde vzápětí skoná. Mikš ještě zavolá na svého přítele aby utekl a poté svou zbraň obrací proti sobě. Kusý prchá. Raněný Komínek na zemi ještě přebije zbraň, ale už není na koho střílet a tak nehybně leží až do příchodu další četnické hlídky, která na místo přijela zmíněným automobilem.
Ač se může zdát, že se onen tragický příběh daří uspokojivě vysvětlit, nad událostmi i jejich souvislostmi zůstává stále několik otazníků. Do nich se pokusíme vnést trochu světla v příštím díle článku o Parašutistech na Požárech.
Zobrazit průběh přestřelky dle čtvrté hypotézy krok po kroku
Zdroje a literatura:
Knihy:
Bratři ve válce (René Černý)
Někomu život, někomu smrt (Jaroslav Čvančara)
Výstřely na Požárech (Čestmír Kráčmar)
Bratři ve válce (René Černý)
Někomu život, někomu smrt (Jaroslav Čvančara)
Výstřely na Požárech (Čestmír Kráčmar)
Animace přestřelky dle výpovědi Komínka
Vložil: Jan Vála 30.7.2023 |
Nezařazené ... |
Přečteno: 159x
2003 - 2024 Jan Vála - lahvic@seznam.cz