Stavební úsek 112 - Slaný
Seznam objektů úseku
Úsek, který byl plánován v počtu objektů jako druhým nejpočetnějším z celé Pražské čáry byl nakonec redukován na několik posilových pevnůstek. Z těch se dno dnešních dní dochovaly četné pozůstatky ...
Když vojenští plánovači vyrazili brzy z jara roku 1938 na obchůzku v předchozím roce dokončené obranné linie do okolí města Slaného, vyhodnotili otevřenou krajinu jako druhý nejohroženější prostor z celé Pražské čáry. Široké možnosti rozvinutí útočných formací nepřítele i pravděpodobnost rychlých přesunů v záložních jednotek do případných průlomů v linii po pohodlných cestách i rovných polích byly vážným ohrožením celkové obranyschopnosti pevnostního pásma. Velitel stavebního dozoru si těchto nedostatků v obraně byl vědom a navrhl vystavět od Ješína po Studeněves 68 objektů v zesíleném provedení. Realizací by vznikla velmi silná obranná linie, táhnoucí se ve čtyřech a možná i v pěti sledech. Protože však vedení armády předpokládalo v tomto prostoru v následujících letech výstavbu těžkého opevnění, návrh velitele stavebního dozoru nebyl schválen a skupinky plánovačů dostaly za úkol v rámci budoucího stavebního úseku 112 navrhnout pouze doplňkové objekty do zjištěných hluchých prostor ve stávající linii a ještě pouze jižně od původně navrhovaného konce úseku. Od Studeněvsi po Nižbor tak bylo v následujících týdnech navrženo 21 pevnůstek, z nichž tři byly vyhodnoceny velením jako neopodstatněné a v zadávací listině pro soutěž stavebních firem o zakázku tak figurovalo pouhých 18 objektů.
Vítězná firma Vilibalda Hiekeho neměla mít při realizaci stavby na růžích ustláno. Jednotlivé objekty úseku byly od sebe značně vzdáleny, což vyvolávalo velké logistické problémy. Přesto se se ztíženými podmínkami firma vypořádala a vybetonovala nejkvalitnější objekty celé Pražské čáry. U většiny objektů odolnost betonu vysoce přesahovala stanovené limity a pět jejích bunkrů dokonce bezkonkurenčně obsazuje přední místa ve statistice pevnosti betonů.
První objekt úseku typu B1 zesiloval obranu polí Na Rovinách zhruba v polovině vzdušné vzdálenosti mezi obcemi Studeněves a Kvíc. Na počátku léta 1939 podlehl bunkr destrukci, která však na tomto i na okolních objektech za války nadále nepokračovala a velké trosky pevnůstek zde zůstaly až do šedesátých let, kdy je na popud místního zemědělského družstva odstranila armáda. Dnes lze po objektu nalézt pouze nepatrné odštěpky betonu v okolním poli. V pořadí druhý objekt úseku stával jižně nad obcí Přelíc, kde se jako druhosledová pevnůstka zapojila do obrany Šternberského potoka. V perimetru její čelní střílny se ocitl okraj zmíněné obce, v případě válečného konfliktu se daly očekávat mírné destrukční práce na civilní zástavbě.
Jednou střílnou vybavený a pro čelní palbu určený objekt typu E a eviděnčního čísla 3 vykrýval hlubokou Smečenskou rokli z týlu stávající linie a o kus výše a zhruba kilometr jižněji pak dva sousední bunkry typu B prováděly uzávěru cesty ve Vlčích jámách, klesající od samoty Skalka ke Svinařovu.
Další dva objekty, opět oba typu B, čelně i bočně palebně pokrývaly důležitou silnici od Kačic na Kladno. Pevnůstka s číslem 7 vzhledem k blízkosti elektrického vedení přežila první vlnu odstřelů a zničena byla až při druhé, v zimě 1942-43. Pozůstatky po objektu pak dlouho po válce pohltila novodobá zástavba a mělo se za to, že jeho stanoviště bylo kompletně zahlazeno. Při nedávných pracích majitele pozemku na zahradě však bylo odkryto množství betonové drti a vyvezeno vedle zahrady, takže se dnes větší hromádka betonu nachází asi 40 metrů od stanoviště, vedle lesní cesty. (Stav 2016)
Opět dva protilehlé řopíky typu B uzavíraly cestu poblíž samoty U Ručiček, jeden bunkr typu D pak doplňoval obranu silniční křižovatky v týlu stávající linie u nádraží Kamenné Žehrovice. Objekty s čísly 11 a 12 pak tvořily druhosledovou uzávěru hlavní silnice od Nového Strašecí na Kladno.
Zajímavostí je umístění pevnůstky s číslem 13 na skálu nad obcí Dolní Bezděkov. Protože byl bunkr zcela schován za skalkou, projektanti zde netradičně rozhodli o umístění bunkru typu D2, s čelní stěnou obrácenou do týlu linie. Také objekt samotný nebyl zcela šablonový, neboť jeho umístění si vyžádalo posunutí granátového skluzu více ke vchodu a vyskládání kamenné předlohy i k týlové stěně. Objekt se dochoval až dnešních dní a i jeho novodobá historie nebyla úplně nepohnutá. Po přelomu tisíciletí byl její interiér vyrubán členy vojenského skanzenu Smečno a pevnůstka byla přeměněna na vojenské muzeum. Pro neutuchající komplikace s majitelem přilehlého pozemku však musel být provoz muzea ukončen. Někdo pak zbytek interiéru vypálil. Dnes je bunkr otevřený.
Jednostřílnové "éčko" zesilovalo obranu údolí v lesích východně od Pohodnice, jeden dvoustřínový objekt pak blokoval dopravu na silnici od Bělče na Chyňavu a křižovatku silnic i údolí potoka Benešák pod kótou Pelechovka pak palbou pokrýval bunkr typu B, vložený za stávající linii opevnění.
Dlouhou proluku mezi bunkry z předcházejícího roku pak vyplnily poslední dva objekty úseku ve svahu Šňárové hory západně od Nižbora. Po obou se dochovaly velké rozvaliny. Za výhodnou pozici bunkru s číslem 18 zaplatilo ředitelství opevňovacích prací o jistou částku více, neboť staveniště muselo být zásobováno pomocí pro tento účel vybudované dřevěné lávky.
Výstavbu třech dodatečně zadaných objektů v oblouku říčky Loděnice na periferii Dolního Bezděkova pak ŘOP zrušilo s dodatkem, že obranu prostoru dostatečně bude zajišťovat postavení kulometů v místním mlýně a statku. Je to škoda, neboť vzhledem k blízkosti plánovaných stanovišť by minimálně dvě vybetonované pevnůstky velmi pravděpodobně přežily válku a možná by se dochovaly do dnešních dní.
Z většiny bunkrů stavebního úseku 112 se dochovaly velké pozůstatky v podobě zemních násypů a jam plných betonu. Zahlazeny jsou v současné době pouze stanoviště pevnůstek č. 1 a 11.